Zatímco v drtivé většině zemí EU počty žadatelů o azyl stoupají, trend v Česku je přesně opačný. V prvním čtvrtletí letošního roku u nás podle zjištění Eurostatu požádalo o mezinárodní ochranu 360 cizinců, v období duben až červen 2015 to však bylo jen 275 nových žádostí, tedy o čtvrtinu méně. Větší propad zaznamenaly ze zemí osmadvacítky jenom Chorvatsko a Slovensko.
Klesající český trend dokládají i aktuální čísla ministerstva vnitra. Za červenec a srpen, tedy měsíce, které jsou vzhledem k počasí příznivé pro pouť do Evropy, přibylo jen 161 nových žádostí o mezinárodní ochranu.
Pravda je tedy taková, že drtivá většina imigrantů se České republice vyhýbá. A nejde jen o štědřejší podpory pro azylanty na západ od českých hranic. Svou roli hraje i již zavedená komunita migrantů a slučování rodin.
Přesto patříme pod vlivem zprostředkovaných informací o imigrantech k nejhlasitějším a nejvíce zpanikařeným evropským národům. Vystrašení jsme kvůli vlastní neznalosti. Přiživovaní jsme pak v tomto strachu různými skomírajícími a nebo z ničeho nic se objevivšími politiky, kteří v této absurdní atmosféře objevili šanci, jak získat moc a vliv.
Nečiním si vůbec nárok být v otázce aktuální imigrantské problematiky hlasatelem jediné pravdy. Snažím se ale získávat k ní fundované informace a na základě nich si vytvářet vlastní názor. Výrazným textem pro zamyšlení byla například i sobotní (3.10. 2015) esej Tomáše Halíka v Lidových novinách – příloha Orientace - s názvem „Desatero ke strachu z Islámu“. Když budete mít chvíli, mrkněte na ni.