Rozumím tomu, že Senát při projednávání doporučení EU k překonání romské diskriminace bránil právo České republiky řešit problematiku ve své kompetenci. Otázkou je, zda způsob provedení a použité argumenty spíše nepodporují zpochybňování naší schopnosti v tomto vážném problému něco pozitivního udělat, nebo zda nepotvrdil chronické problémy, které v této oblasti máme a opak naší schopnosti je zvládnout.
Souhlasím, že odpovědnost za řešení bychom měli převzít my. ALE to za předpokladu, že by výsledky byly měřitelné obratem v nepříznivé situaci a nikoli opakem, jak tomu doposud je. Přitom rizika jsou v této věci značná a neúspěch je hrozbou, a to nejen podle mého názoru, ale i podle výroční zprávy BIS a podle nedávných výsledků voleb na Slovensku s tamním nástupem neonacistů na agendě neřešení romských problémů. Na tom se shoduje slovenský i český premiér. Jsme v situaci, kdy problém vyloučených romských lokalit začíná tvarovat volební vývoj i politický diskuzí, a nelze říci, že by ČR byla v této věci úspěšná. Potud k důvodům, zda EU má nebo nemá důvod udílet v této problematice "knížecí rady".
Jinou otázkou je, zda Senát našel kvalitnější doporučení a zda osvědčil schopnost dodat  k problematice přidanou hodnotu. Minimálně v oblasti českého školství lze vůči Senátu argumentovat opačně, tedy tak, že netrefil hřebíček na hlavičku, ale spíše ho ohnul.
Kdyby si senátoři před rozpravou stihli přečíst třeba jen Respekt z minulého týdne, kde byl rozhovor s
Andreasem Schleicherem, náměstkem ředitele OECD pro vzdělání, zjistili by, že ČR je charakteristická extrémní sociální selektivitou v postupu žáků k vyšším stupňům vzdělání, a to mimořádně silně v celé OECD. Rozhovor se dokonce jmenuje "Váš problém je selekce" a dokumentuje, že ČR v rámci OECD nejvíce selektuje žáky podle sociálního původu, defavorizuje děti s horším sociálním původem a zvýhodňuje žáky z majetnějších a vzdělanějších rodin. V případě romských dětí to znamená vyřazení do zvláštních škol, z kterých vede cesta především na pracovní úřad, na ulici a do šedé nebo nelegální ekonomiky. Podíl romských žáků  ve zvláštních školách ze všech romských dětí je více jak 28%, a to zejména v třídách, které lze označit za segregované, tedy s romskými žáky nad 50%.
Otázka pro Senát zní tedy prostě: co navrhuje, abychom dělali s žáky, jejichž rodiče neumí udělat domácí úkol z matiky nebo chemie nebo z dějepisu? A odpovědí senátu je, že tyto žáky pošleme do pomocné školy! A následně na pracák, na sociální dávky a do pásma kriminality. To je to, co chceme? Zřejmě nikoli.
Problém celé věci je v odpovědi na otázku, proč senátoři neznají reality české školy, které zná celé OECD? Proč nemají senátoři šanci poznat reality každodenního života země, kterou zastupují? Moje odpověď je, že nemají prostředky na elementární expertizu ze svých prostředků a neumí získat adekvátní poznatky. A nemohou zakrýt svou neznalost ani povrchní rasistickou argumentací, kterou používají, lhostejno zda směrem k EU nebo k Romům a českému školství. Lépe placení úředníci EU nebo OECD vědí o našich realitách více, třebaže jimi podávané návrhy také nejsou adekvátní realitám ČR. Výsledkem je potom trapas, ve kterém vynikne rozdíl mezi těmi, kdo ví a kdo neví.

Ivan Gabal