Proč jste si vybral právě lesní roh?
Vzhledem k tomu, že prababička bývala profesorkou hry na klavír na konzervatoři, jsem rodině asi radost neudělal, když jsem ve svých dvanácti letech (po té co jsem utekl ze soukromého klavíru) přišel na ZUŠ v Říčanech s přáním, že chci hrát na trumpetu. Pan učitel Průcha ale zrovna potřeboval do svého orchestru lesní roh, a tak mi navrhnul, abych zkusil právě tento nástroj. Když jsem přišel domů a řekl to dědečkovi, který býval nadšeným hudebníkem a hrával na klarinet, poskočil radostí. Sdělil mi, že lesní roh je královský nástroj a ozdoba každého orchestru. A tak jsem se stal hornistou a díky lesnímu rohu mám krásné povolání a procestoval jsem téměř celý svět.

Kde započala vaše hudební kariéra?
Již na konci studií na konzervatoři jsem získal angažmá v hudebním divadle v Karlíně, kde jsem působil až do roku 2002 a prožil tam krásných téměř dvacet let. Kolem roku 1987 jsem se také začal věnovat hře na historický lesní roh, který se od současného nástroje liší tím, že nemá klapky. Ladění se mění pomocí invenčních nástavců. V roce 1990 jsem začal pracovat jako učitel  na mé Alma mater v ZUŠ v Říčanech, kde učím dodnes a také jsem shodou šťastných událost dostal nabídku hrát ve Vídni v orchestru Haydn Sinfonietta Wien. Tam jsem působil sedm let.

Žil jste ve Vídni nastálo?
Ne, pendloval jsem mezi Čechami a Rakouskem. Někdy bylo velice náročné skloubit rodinu, divadlo v Karlíně, práci ve škole, a koncertování s orchestrem, ale zvládl jsem to.

Z Vídně jste pak odešel do Švýcarska…
Díky tomu, že jsem ovládal hru na historický invenční lesní roh, jsem dostal nabídku do Basileje do hudebního tělesa Amphion Bläser Oktett Basel, kde působím dodnes. Naše spolupráce trvá již
dvacet let, což je úctyhodná doba, protože podobné soubory se rozpadají po pár letech. Největšího úspěchu jsme dosáhli v roce 1998, když jsme v Haagu získali na prestižní celosvětové soutěži (Van Wasenaer Concours Den Haag) první místo. To nás katapultovalo mezi přední evropské soubory a otevřelo nám dveře do nejprestižnějších koncertních síní.

V jakém složení hraje „oktet“?
Dva fagoty, dva lesní rohy, dva hoboje, dva klarinety a kontrabas. To je ale devět nástrojů… Jsme tolerantní dechaři a vzali jsme mezi sebe jeden smyčcový nástroj… Kontrabas funguje v souboru pro rozšíření harmonie – umožňuje rozsah o oktávu níže. Toto složení osmi dechových nástrojů a jednoho smyčcového bylo na přelomu 18. a 19. století zcela běžné. Také se tyto soubory nejmenovaly oktet, ale dechová harmonie.




Působíte kromě „oktetu“ i v jiných hudebních tělesech?
Ano, hostuji v různých souborech, ale především se mi splnil velký sen – před osmi roky jsem dostal nabídku na stálé angažmá v prestižním německém orchestru Akademie für Alte Musik Berlin. Do tohoto souboru se mnoho cizinců zatím nedostalo.

Je v Německu velký zájem o vážnou hudbu?
Promiňte, ale já nemám moc rád označení „vážná“ hudba. Já si s ní užil mnoho legrace a vážná mi vůbec nepřipadá, ten humor jen není tak prvoplánový. Raději dávám přednost označení „umělecká“. A hudbu mají v Německu rádi. Koncerty bývají vyprodané a není výjimkou i dvoutisícové publikum. To se s Čechy nedá vůbec srovnat.

Čím to je, že Češi příliš neposlouchají „uměleckou“ hudbu?
To je na dlouhé povídání. Museli bychom začít ve školách, kde je hudební výchova vnímána jako okrajový předmět. Potom bychom museli rozkrýt, proč stát dává tak málo peněz na kulturu a kam mizí a v neposlední řadě bychom se museli podívat na chování naší politické elity. Ta by měla jít národu vzorem a když se podíváme, co upřednostňují, vidíme tenis, golf a popové hvězdy, které zpívají na předvolebních mítincích. Aby si posluchač mohl tuto hudbu plně vychutnat, musí mít určité vzdělání, ke kterému se ovšem v hodinách hudební výchovy mnohdy nedostal. Umělecká hudba zkrátka vyžaduje jistou spolupráci s posluchačem, což lidé nejsou ochotní dělat. Proto mají většinou raději jednoduchou, konzumní muziku. A tak je to i v dalších oborech. Naštěstí cítím, že to lidem přestává stačit a chtějí více v hudbě i v životě.

Kromě hudební kariéry se také věnujete pedagogické činnosti…
Po třicítce mě přepadl pocit, že jenom „troubím“ a příliš nezaměstnávám hlavu, a proto jsem ještě vystudoval Pedagogickou fakultu University Karlovy. Kromě ZUŠ jsem učil na gymnáziu a také na základkách ve Strančicích a v Ondřejově, ale to už jsem časově opravdu nezvládal a musel skončit.

Také vedete, s Vaší ženou dětský komorní flétnový soubor Harpyje ve Strančicích…
Soubor existuje již více než deset let a na repertoáru má přes sto skladeb. V současné době má soubor 27 „harpyjí“ a děti jsou rozděleny do dvou skupin podle věku. Za dobu jeho existence se v souboru vystřídala řada dětí a soubor vystupoval na stovkách koncertů a veřejných vystoupeních. V letošním roce plánuje první zahraniční vystoupení v Německém Weil am Rhein.

Navíc zvládáte být aktivní i v politice. Jste členem zastupitelstva v Mnichovicích, zastáváte funkci předsedy středočeského krajského výboru KDU-ČSL a v loňském roce jste v doplňujících volbách kandidoval do Senátu. Proč se v politice angažujete?
Cítím to jako svoji povinnost. Pokud chceme něco změnit, nemůžeme jenom nečinně sedět a nadávat. Máme zodpovědnost za svoje potomky, abychom jim připravili co nejlepší podmínky pro žití.

Myslíte si, že jako hudebník máte správné předpoklady být dobrým politikem?
Domnívám se, že lidé od kumštu by měli vstupovat do politiky. Mají jistou uměleckou intuici. Člověk, který se zabývá hudbou, získá určitý šestý smysl, nadhled a také takzvaný „sitz fleisch“ – vytrvalost při práci. Pokud totiž chcete být úspěšní v hudbě, nestačí mít jen talent, ale musíte si výsledek trpělivě vydřít. Naučíte se soustředit, napnout k výsledku všechny síly. Hudebník si také musí umět vytvořit vlastní názor na skladbu, aby věděl, jak ji má uchopit. Díky tomu si umí udělat i vlastní názor na dění kolem nás. A mám ještě jednu výhodu. Pomáhá mi, že často pobývám v zahraničí. To mi umožňuje jistý nadhled, větší odstup, více informací a věci, které se kolem nás dějí, vidím o to kritičtěji, ale rád se sem celý život vracím.

Na závěr mi prozraďte, zda je hra na lesní roh náročná?
Domnívám se, že je to „nejobtížnější“ žesťový nástroj. Hudebník musí mít dokonalou tónovou představu, musí dobře slyšet. Roh má největší počet alikvótů ze žesťových nástrojů – rozsah přes čtyři oktávy. Lesní roh má svoje nezastupitelné místo v symfonických orchestrech, ale uplatnění najde ve všech hudebních žánrech, včetně jazzu.