Z těchto míst lze slyšet důstojné téma o zaměstnanosti žen a propopulační politice. V nedávné diskuzi o penzijní reformě v návaznosti na daňový systém nebyl slyšet jeden podstatný fakt. V České republice pracuje 73% mužů a 56% žen. Při diskuzích, kde vzít peníze na sociální pojištění, zdravotní pojištění a daně jako takové, by se měly vzít v úvahu nevyužité zdroje a ty využít, zkrátka snažit se peníze od občanů vybrat. Jsou to právě matky dětí, které by rády pracovaly, platily daně a pojištění, ale nemají pro to podmínky, tam jsou potenciální zdroje.

     V současné době, na rozdíl od minulosti, platí přímá úměrnost mezi počtem zaměstnaných žen a průměrným počtem dětí na jednu ženu v dané zemi, tzn. čím více v dané zemi jsou ženy zaměstnané, tím více mají dětí. Dá se tedy z těchto dat usoudit, že ženy pracovat chtějí a děti si nepořizují, protože se bojí, že budou vyřazené ze společnosti a nebudou moci pracovat? Stát opravdu hodně potenciálních zdrojů nechává ležet ladem. Zdaleka nejde jen o to, že v daném roce nevybere tolik, kolik by mohl, kdyby pracovaly všechny ženy, které chtějí. Jde také o to, že by se některé další odvážily mít dítě a tím do systému vložili to, co chybí a bude hlavně chybět v budoucnu nejvíce - děti.

     Povinností státu je zajistit rodině jako takové konkurenceschopnost. Nástroje v podobě pravidel výběru daní a sociálního pojištění na to stát má. V případě, že stát tato pravidla nevyužije, tj. nestanoví např. slevy na sociálním pojištění za vychovávané děti, či nestanoví adekvátní daňové slevy či odpočty za děti, rodina na to mikroekonomicky zareaguje tak, že počet potomků omezí. Z makroekonomického hlediska má toto racionální chování rodiny fatální důsledky. O podpůrných nástrojích k zaměstnávání žen s dětmi si mohou české ženy maximálně popovídat při plácání báboviček na pískovišti.

     Protože ženy - matky jsou často vykázány na okraj společnosti jako nezaměstnatelné, v současnosti v rozpočtu chybí jejich daně. V budoucnu budou ale chybět daně těch, které se raději nenarodili.

     Řešení je jednoduché ve své prostotě, složité však zřejmě aplikovat do praxe pro ty, kteří neplácají na pískovišti bábovičky, ale plácají blbosti na ministerstvu práce a sociálních věcí, případně financí.

     Stokrát omílané – dostupné jesle, školky, volnočasové aktivity pro starší děti, flexibilní a částečné úvazky, daňový systém nediskriminující rodinu necháte vážení „státníci“ projednávat mámám na pískovišti a vy se zatím budete zaobírat dětskou hrou „Škatulata hejbejte se?“