Zrekapitulujme si několik základních makroekonomických parametrů: Česká republika má 19procentní daň z příjmů právnických osob. Loni se na této dani vybralo zhruba 86 miliard korun. Pro srovnání – například v Rakousku od roku 2005 je tato daň 25 procent, před tím byla 34 procent. Kdybychom měli v Česku stejnou daň, jako mají v současné době v Rakousku, vynesla by nám zhruba navíc 27 miliard. V případě stejně vysoké daně, jako mají v SRN, by to bylo dokonce 50 miliard korun.

Srovnejme si tuto sumu s tím, kolik současná vláda hodlá vybrat na zvýšené sazbě DPH. Je to přibližně stejné číslo. Není právě zde zakopaný pes problémů s deficitem státního rozpočtu? Je absurdní, aby pracující člověk zdanil svůj příjem asi 40–50 procenty a firma pouhými 19 procenty. Nízké firemní daně jsou obhajovány tím, že podporují hospodářský růst a investice zahraničního kapitálu. Realita je taková, že za posledních 10 let vyvedli majitelé zahraničních firem do zahraničí jeden bilion korun. To ukazuje, že pokrytí deficitu státního rozpočtu a důchodového účtu nemusí jít cestou zvýšení DPH. To ponejvíce postihne rodiny s dětmi, poněvadž daňové slevy jim navýšení DPH plně nevykompenzují. Zvýšené náklady na výchovu dětí, budoucích plátců daní, které vzniknou zvýšením sazby DPH, je přesunuto na rodiny. Již nyní je kupní síla domácností s dětmi o třetinu nižší oproti domácnostem bez dětí. Aby byl daňovými slevami rodinám vykompenzován nárůst DPH na současný stav, muselo by se jednat pro čtyřčlennou rodinu při jednotné sazbě DPH 17,5 procenta o daňovou slevu ve výši 3 700 Kč na jedno dítě. Vláda mlčí i o faktu, že zvýšením DPH stoupne inflace a tím se de facto sníží reálné platy a částečně znehod¬notí úspory. Svá rozhodnutí nediskutuje ani s opozicí, ani s odbory. Přitom i opoziční politické strany, stejně tak jako odbory, mají svou představu o tom, jak by měla penzijní reforma vypadat.
Podívejme se na představu o penzijní reformě křesťanských demokratů v návaznosti na celý daňový systém.

Nechme peníze rodinám s dětmi
Penzijní systém je postaven jako pojišťovací, to znamená, že musí mít své bonusy a malusy. Bonus je za vychovávané dítě a má formu slevy na sociálním pojištění ve prospěch rodičů. Malusem je zvednutí sociálního pojištění o 3 procenta pro bezdětné. Takto upravená výše sociálního pojištění by zvedla vybranou částku o 7 miliard korun ročně. Cena práce by se z makroekonomického hlediska nezvýšila, protože jedinými, kdo by zaplatili na sociálním pojištění více, by byli bezdětní. Již rodiče s jedním dítětem by měli sociální odvody ve stávající výši, s více dětmi ještě nižší. Vytváří se tak zásadní prostor pro spravedlivější zacházení s rodinami, které státu přinášejí budoucí pracovní sílu a plátce daní. Snad nikdo nepochybuje o tom, že právě výchova dětí je pro celý systém (a nejen penzijní) klíčová. Cestou daňových slev to je často neefektivní. Chudší rodiče a rodiče s mnoha dětmi (i když pracující) již nemají slevy z čeho odpočítávat. Na sociálním pojištění se vybere přibližně 4krát více než na dani z příjmu fyzických osob. Právě tady je možnost podporovat rodiny s dětmi. Křesťanští demokraté nechtějí peníze přerozdělovat a dělat z rodin sociální případy, které potřebují ně¬jakou formu dávek. Křesťanští demokraté chtějí jejich vydělané peníze rodinám nechat.

Při diskuzích o penzijní reformě se nevyhneme dlouhodobým prognózám, jednak vývoje populace, od-hadu přistěhovalectví a rovněž prognózám vývoje ekonomiky jako takové. Katastrofické scénáře o vývojích státního dluhu, o deficitním systému penzí vyplývají z toho, že máme pevně stanovené parametry celého systému, který nemá zpětnou vazbu. Z teorie systémů víme, že stabilní a životaschopné systémy musí mít zápornou zpětnou vazbu, tím je daná samoregulace systému. Pro stabilní systém musí existovat přímá záporná zpětná vazba mezi vybranými prostředky na sociálním pojištění a vyplácenými prostředky na důchodech.

Mezigenerační solidarita je nutná
Troufám si tvrdit, že v roce 2011, kdy je možné spořit s masivní podporou státu různými způsoby, není stát povinen garantovat fakt, že si dlouhodobě senior udrží svou životní úroveň pouze ze státní penze. Vytvořením zpětnovazebního systému podpoříme obousměrnou mezigenerační solidaritu, tj. nejen mladších pracujících se staršími důchodci, ale i naopak. Není myslitelné donekonečna zvyšovat výdaje na penze, ať už rostoucím sociálním pojištěním, nebo obrovským nárůstem DPH. Může to řešit také adresné asignování části sociálního pojištění dětí za svými již penzionovanými rodiči. I to je výraz mezigenerační solidarity.
Penzijní systém je součástí daňového celku. K progresivní dani, společnému zdanění manželů, možnosti odpočítávat z daní náklady na výchovu dětí, náklady na studium, náklady na pořízení bydlení by ještě také měla patřit možnost společného sociálního pojištění pro manžele.

Stávající diskutovaný vládní návrh penzijního systému nic neřeší, ke stávajícím dotovaným spořicím produktům přidává jeden další. Potěší stávající penzijní fondy a finanční sektor, který vyslal své „experty"“do poradní komise vlády. Až se zdá, že to je dominantní důvod jeho zavedení.
Pro fungující ekonomiku je klíčové mít nejen fungující systém péče o seniory, ale i daňový systém ne-parazitující na rodinách s dětmi. Stávající vládní návrh s nemravnou sazbou DPH parazitujícím bezesporu je.

Martina Kotyková
Autorka je členkou CV KDU-ČSL specializující se na sociální oblast.

Pro výpočty byly použity matematické modely
Ing. Otakara Hampla, Ph. D.